Co to bude znamenat?

Sen je sen


První problém - ČAS

Druhý problém - Informace

Třetí problém - Organizace

Čtvrtý problém - Peníze

Pátý problém - Zázemí

Co se musím naučit

Cíl zkalmal Cesta je cíl 7.

Jasný vyměnit žárovku, žádný problém.

Cil zkalmal - Cesta je cíl 6.

Pozoruju jak se tu "skutečně jezdí".
Příručka praví - seveřané sami dodržují předpisy i bez represe (proč ji mají tak silnou - podpora dobrovolnosti?). Jezdí se jako u nás v tolerančním poli 10 - 20 km. Znají místa, kde se chytá, předjíždějí bezpečněji.
Tak jsem je začal kopírovat. První, co mě fakt překvapilo bylo to, že když je snížená rychlost a na silnici se pracuje je to fakt, s přesností na metr pravda. Jsem spíš ten, kdo zkouší, než ten kdo poslouchá a měl jsem se o tom brzo přesvědčit.
Práce na silnici 30km/h 200m.
Tak to znělo na ceduli. Jedu svých 110, metry nesleduju, mám před sebou 3000 km. A je to tu - retardér, díry v silnici a to že jsem kolem všech projel jako king mi stálo první opravdovou zkoužku ABS. Funguje, stojím skoro na retardéru.
Fakt nekecaj 200m, nebyl čas přemýšlet, dvě tvrdé brždění. Dopadlo to dobře a něco jsem se fakt naučil - značky tu nekecaj. Nenechávaj se i po práci na silnici. Když se na ní dělá nejsou to jen nějaký kosmetické úpravy, co se jim snadno vyhneš. Dělaj to z gruntu. Jak jsem viděl, tak prodávám.
Další věc, která mi zaskočila bylo to, že šest proudů před Stockholmem se smrsklo na tři za Stockholmem.
Měl jsem kliku a pokračoval na dvouproudovce. Rychlost 90 km/h podle značek já jedu svých 110 km/h tak jako skoro všichni. Mám roupy a začínám víc a víc předjíždět. Chytají se, nejsou svatí :o). Tak se tak naháním s jednou zrenovovanou amerikou. Těch jsem pak, tady na severu, viděl víc. Maj to asi rádi, pěkně vyšperkovaný veterány.
Honíme se asi 10 km. Když to vzdá. Viděl jsem zúžení na jeden pruh a vzdálenosti, ale těch posledních 200m jsem nějak přehlíd, levý pruh a pocit, že jsem ho dostal vystřídal pocit, že jsem v pr.....
ABS cvaká, oči lezou z důlku. Střídání. My teď máme jeden pruh a ty naproti dva. To by nebylo tak zlý, tak si půjčím kousek toho jejich pruhu, abych dokončil to, pro co jsem rozhod. Chyba lávky nepůjčím si nic. Jsou to lanový svodidla. Cvak cvak chrčí ABS. Jo vyšlo to, další zkušenost. Naproti na mě blikají, nejsou naštvaní jen blikají. Přemýšlím o tom, jestli můžou tušit, jak mi bylo.
Pumpa, kafe, doutník. No další zkušenost na to bacha, to by nebylo dobrý, ty lana by zvítězily. Nikde zatím žádná motorka. Obcházím a kontroluju motorku. Vše zatím ok. Není, světlo nesvítí. Nevadí, zas chvilku neprší dám se do toho. Když jsem trasoval v Rostocku bylo mi jasný, že času je málo. Rozhod jsem se že zkusím 24 hodin v kuse, jen tankování, kafe ,doutník případně sváča snikers. Musím to dát do pořádku, protože dneska bych to chtěl zkusit.

Cíl zklamal - Cesta je cíl 5.

Silnice slušný, pár nadjezdů skorem dobrý.
Na jednom jsem sjel samozřejmě špatně. To gps, když řekne odboč tak už je pozdě. Kecám říká to dobře - Garmin, jen já ji neslyším a prostě nejsem na ní zvyklý, tak se zapomenu podívat. Ha ha a taky nepřemýšlím o tom, co všechno píše. Bude to nějakou dobu trvat (šimpanz by to zvládl asi líp) a my se sžijeme.
Najededu tentokrát správně a už jsem pozornější na vzdálenosti, který mi píše na display. Jedu podle předpisů, strach velkých pokud a historky o přísnosti místní policie mi velí opatrně.
Pozoruju krajinu, zatím nic moc, spíš rovina, moc toho není vidět pořád prší.
Zastavuju na první větší pumpě - doutník volá. Vybaluju pláštěnku a goretex vložky do oblečení. Ty už do konce tohohle tripu nevyndám, je to sever, srpen. Dám si kafe vezmu si ho ven, prvně reaguju na švédštinu. Nic moc, ale dobrá zpráva mluví anglicky líp než já.
Venku se začnu skoro kompletně svlíkat z toho morkářskýho brnění (BMW sahara). Bunda prošla, dávám do ní vložku. Když přijdou na řadu kalhoty, tak nějací kluci asi dva stoly odemě zpozorní smějí se a já slyším ryzí hlášku: "vole, von de navostro". Kluci z Moravy vyrazili na toulačku stopem po severu. Maj na to tři týdny. Vlastně jim závidím. Tohle fakt komanči nechtěli, aby jsme se toulali, koukali jak to chodí jinde a vykašlali se jim na ty kecy. No Švédsko bylo už podle Chruščeva socialistický, tak proč aspoň tam jsme nemohli? Nevím jestli by mě sem moje 350/634 dovezla, ale stálo by to za pokus. Pětkrát jsem zkoušel o devizová příslib do Chorvatska, naplnit si svůj sen na motorce a ani jednou jsem ho nedostal. Prý jsem neměl doporučení od uličního výboru. Nikoho jsem neznal, nikdy jsem nebyl moc vidět, možná to byl ten problém, byť pitomý pionýr možná by pomohl.
Nic oblečeno napito, zakouřeno jedem dál. Blížím se ke Stockholmu. Začínají lesy, ploty kolem silnic, rezervace losů, nádhera. Na chvíli se to vybere a já vidím, že na sever budou už jen samý lesy.

Cíl zklamal - Cesta je cíl 4.

Trellemborg brzo ráno, klidně spí.
Zapnu gps, chvilku tápe, pak určí směr. Vyrážím směr Stockholm a pak na sever. Absťák se dostavil, první pumpa, první kafe z kelímku, první doutník. To je start.
Jsem na tom bídně s časem. To už vím teď. Co všechno se dá vidět, co bych chtěl určitě vidět a co skutečně uvidím je ve hvězdách.
Slezu z motorky chci natankovat a je to tady. Švédština je jiná, kdo by to řek? Zkouším svojí praktickou inteligenci až na doraz, ale ne a ne na to přijít. Znám kartový automaty z Itálie, Řecka, Chorvatska, ale tohle je úplně jiný. Vyřeší to doutník a pokorný čekání na někoho, kdo bude tankovat a snad mi dá šanci se to naučit. Už jsem skoro dokouřil, když přijíždí nový BMW 3, v něm sympaťák, to půjde. Can You help me, pleas?
Usměje se, ukáže mi ať jdu s ním. Stiskne tlačítko a dá se do vysvětlování. Hele, tadyhle dáš kartu, tady zmáčněš tohle...... Pražák jak poleno. To je neeee, se nepřehlídne. Nenaučil jsem se to ve švédštině, ale naučil jsem se to ovládat skrze obrázky. Někde jsem viděl, že v tomhle jsou šimpanzi lepší než mi, ale já to dokázal.
Pokecali jsme. On už tady žije od 90 let s rodiči. Docela se mu daří, daně mu nevadí, prý se to vyplatí v důchodu. S tím jsem moc nesouhlasil, ale jeho věc. Popřál mi šťastnou cestu, vysvětlil jak se pozná silniční hlídka a odjel.
Prší, kouřím svůj doutník a je mi fajn. První živý Švéd pro konverzaci byl Čech, banda plná, cesta jasná, co víc. Dokouřím a vyjíždím směr Stockholm.

Cíl zklamal - Cesta je cíl 3.

Mám to, ha ha. To je to, co jsem hledal, místo na spaní jak z mých snů.
Pod postraním schodištěm, minimální provoz, toalety jsou na druhé straně, teplo a přítmí. Nafukuju karimatku a ze služebního vchodu vychází personál, usmějou se jsou si po svým. To je rys se kterým jsem ve Švédsku, Finsku i Norsku setkával, skoro pořád. Úsměv, pokývnutí hlavou jako projev sympatie, nejméně porozumění a jdou si po svým. Žádná pruda, žádný" Hele maldej, co vyvádíš", to mladej je u mě něco jako pokus o žert.
Karimatka na zemi, tankbag pod hlavou, to znamená poklady - focení, ipod, navigace, vše pod kontrolou. Zout boty, no aspoň budu spokojeněji a hlouběji spát. Přikrejt se bundou a dobrou. Spím jak mimino, jen ta začínající prostata.
Zvedám, se přemýšlím co s tankbagem. Je to rychlý rozhodnutí spal jsem tvrdě, cítím se tvrdě musím. Přikreju ho bundou a vyrážím. Ukrajinky spokojeně oddechují. Jen jedna otevře oko, dotkne své tašky (asi máme podobné zkušenosti z našeho zřízení).
Je největší blahem při ježdění na motorce, když se můžete vysoukat na chvíli z pevných kalhot, spočinout v sedu a RELAXOVAT. Musí to tak být, někde jsem čet, že se ani ne TO, když tělo nerelaxuje.
Možná je to dobrá zpráva. Když se můj kamarád rozbil na motorce, tak se při tom i PO. Znamená to tedy, že byl v klidu, relaxovanej? Dobrá z práva. Konec rozjímání, zase do těžkých kalhot, a na svoje místo.
Trocha obav, bude to tam, ten můj poklad? Je tam, jak jsem ho tam nechal. Ulehám, zase ty služební dveře, zase úsměv a to jsou asi tři ráno. Super pocit usínám ani nevím jak.
Budíček. Místní rozhlas ve Švédštině něco říká, tak z toho jsem mimo. Pak angličtina, trochu se chytám, jsme na místě Trellemborg vystupovat.
Šest hodin ráno, prší, zatažená obloha, fronta u výstupu a taková ta nervozita, co už jsem zažil.
Sjíždím na molo, hubu od ucha k uchu, jsem tu, jsem v jiným světě, úplně sám. Těším se a mám pocit, že naposledy jsem něco podobnýho zažil jako malej kluk, když jsem poprvé vyrazil s kamarádem, bochníkem chleba, paštikou a sekerou lesem k babičce asi 10km od domova.
Švédsko, jsem na tebe zvědavej.

Cíl zklamal - Cesta je cíl 2.

Cíl cesty zklamal – Cesta je cíl 2

Jsem druhý v řadě na trajekt, přede mnou auto Turků, nikde nikdo, super. Aspoň kousek snu se plní, odpočinek od lidí. Od hledání řešení, která stejně nechtějí plnit. Od motivování k něčemu, na čem jim až tak moc nezáleží.
Zkouším novou trojnožku, co jsem si pořídil před cestou, vařím si na vařiči čaj, otevírám konečně průvodce po Norsku a začítám se tentokrát i do textu. Začínám si do bloku poznamenávat místa, co by za to fakt stála. Ani si pomalu nevšimnu, jak čas letí, jak Turci sledují, co dělám, jak mám otevřený boční kufr coby stolek a užívám si to.
Mezitím, co trasuji, se vytváří slušná fronta, stmívá se. Čumilů přibývá, ale já jsem jako v rauši, čtu, píšu, sním, piju svůj už kolikátý čaj.
Nálada jakou jsem už dlouho neměl. Přístav večer vypadá dobře, já už vím, co chci. Balím kufry. Trajekt už je tady. Trochu se zvedne taková ta vlna nadšení všech kolem, a že jich je. Je to velkej trajekt, spousta aut, vagónů, kamionů. Všechno to má atmosféru. Jo motorka je ta moje jediná.
Padla tma, blíží se půlnoc, naloďujeme se.
Jdu na palubu s tankbagem, helmou, karimatkou, dobrou náladou a lahví neperlivý vody. Venku je docela zima, no uvidíme, kde si najdu místo pro spaní, 6 -7 hodin je dobrejch. Potkávám český kamioňáky, chvíli si povídáme o policajtech a pokutách. Dopijou svý pivo a jdou do kajuty. Já ne, rozhodl jsem si to užít se vším. Když tulák, tak tulák, přespím někde na chodbě vevnitř.
Sympatická parta Ukrajinek mi nabízí místo na křesle vedle nich. To křeslo, když jste v motrkářskejch kalhotech je na pohodlí nic moc. Hledám místo, kde bych natáhl karimatku a lehnul si.

Cíl zklamal - cesta je cíl 1.

Srpen 2007, práce pořád moc, plán cestovat sám na sever se začíná ztráce v nedohlednu.
Tak nějak to bývá vždycky, velký voči na začátku a pak? Jako vždycky, makej, zařezávej vydělávej. Ještě tohle, ještě taky tady musíš a je to. Plány jsou v hajzlu, ty si v hajzlu a okolí vlastně taky.
Jsi naštvanej, prudíš a kolikrát ani nevíš proč.... To je běžný můj standard.
Letos fakt ne. Kašlu na všechno. Nebudu už dělat jen vola. Chci žít a chci žít taky po svým. Jsem slušnej chlap, celej rok makám, sháním prachy, platím účty. Splácím barák, co jsem postavil a díky rozvodu, platím znovu. Daně, dneska už je jedno komu.
Je to tu. Ráno, sbaleno, motorka natočená. Pár posledních, trochu přeci jenom, provinilých (nejsem zas takovej hrdina jak zjišťuju) pohledů. Děti, naštěstí už ve svých víc než 20ti nepláčou. Těhotná přítelkyně jo, ale to je život.
Jednička a start první nudný etapy. Družec - Rostock. Pár zastávek na kafe a doutník, dálnice všude stejná, ale směr je jasný. Nord Cap, nejsevernější místo Evropy asi 3000 km před sebou někudy, no vlastně ještě pořádně nevím kudy.
Příprava na cestu? Silniční mapa, kterou jsem si dvakrát prohlíd a průvodce po Norsku, kterýho jsem dal přítelkyni, když jsme spolu začali, tu jsem ani do dnešního dne, kromě obrázků neviděl.
Konečně Rostock po XX hodinách nudy, kafe, doutníků a snění.
Ha ha První úspěch. Zpoždění mám 15 minut, trajekt je fuč. Další jede za 5 hodin, ale dobrá zpráva je to ten, co jede dýl. Přespím na palubě, mám tedy postaráno i o první nocleh :o)

50/50 way - Zrodil se nápad :o) 1..

Zas jednou na pumpě.
Klid pohoda, doutník, kafe v kelímku, hlava si dělá, co chce. Lítá sem a tam. Syn už je na světe, zvládl dramatický nástup na tenhle svět. Jediný, co jsem mohl v ta chvíli skutečně udělat a nějak mu snad pomoct, bylo to, že jsem mu dal celý švy jméno. Snad mu to nějak pomůže, modlil jsem se v duchu. Nejsem věřící, ale když je ouvej, tak něco jako motlitba se vždycky odněkud zevnitř vyvalí.
Nějak se mi dneska ani nechce domu. Dám ještě jeden doutník a teď redbull, aby co? Nevím, sedím, čumím před sebe. Bude mi příští rok 50. Jsem po dvou infarktech, jedný katetrizaci. Rozvedený po 25 letech, se dvěma dětmi ve vlastní péči (děti? 23 a 21 let to jsou dospělý) na tímhle prckem, co se pere o život. Dluhem na domě, který už jsem dvakrát zaplatil a teď splácím co si manželka (bývalá) vzala.
Co udělám když... hlava generuje leccos, usmívám se. To se mi stává, takovej ten přiblblej úsměv chvilku před tím, než si uvědomím, že mě něco napadlo.
Napadlo. Čína. Jo to je vono.
Mozek jede na plný koule. Ukrajina, Rusko, Mongolsko, Čína. Vidím to v barvách Beijing, já na náměstí Nebeského klidu, stojím na tom místě jako ten student, co zastavil tank? Možná ne von, ale veřejný mínění, ale je to slavná fotka.
Beijing je ve vnitrozemí, co takhle až k Pacifiku na dohled. Je to jasný, bude to Šanghaj. Není to Pacifik, ale je to nejvýchodnější místo v Číně.
Hlava jede na plný výkon. Jak zpátky. Tou samou cestou? To je nuda. Dalo by seto přes Blízký Východ, Irán a pak?
Jasný a co kdybych přejel náš kontinent na šířku? Myslím by to mohlo dát něco přes 120 stupňů to je třetina povrchu Země. Dobrý. Pak to tedy znamená ještě nějaký nejzápadnější místo. Podle mě by to mělo bejt v Portugalsku. Jo Portský mám fakt rád. Jasné základní trasa Družec, Šanghaj, Porto.
Dokouřil jsem. Dopil tu břečku v kelímku. Svítím jak xenon. 50% šance, že to vyjde, 50% šance zvládnu to, co po cestě nastane a bude mi 50, až se do toho dám.
Mám pro sebe cíl, co mi asi nedá spát, mám o čem přemýšlet, co se učit, JE TO VONO. I název je na světě.